Kraniosakrální systém člověka zahrnuje membrány (meningy) a mozkomíšní mok (cerebrospinální tekutinu), které obklopují a chrání mozek a páteřní kanál. Tento systém vychází z lebky (kranium) a pokračuje dolů do oblasti kosti křížové (os sacrum). Jakákoli omezení či restrikce (napětí/blokády) v membránovém systému mohou přímo ovlivnit různorodé fyziologické funkce centrálního nervového systému. Terapeuti kraniosakrální terapie palpují kraniosakrální rytmus, který je nasměrovává k možným omezením v těle pacienta. Poté se tyto aktuální či aktivní restrikce korigují s pomocí vrozených samoléčebných mechanismů.
Kořeny kraniosakrální terapie sahají do počátku minulého století tj. roku 1900, kdy působil významný osteopatický lékař William Sutherland. Ten ve svém více jak 20letém výzkumu zkoumal koncept lebečních kostí, které byly z jeho pohledu uspořádány k pohybu. Sutherland nakonec rozvinul svoji teorii do strukturálního terapeutického konceptu ve světě známého jako kraniální osteopatie.
V roce 1975 osteopatický lékař John E. Upledger zahájil výzkum, který se pokusil potvrdit Sutherlandovu teorii o pohybujících se lebečních kostech a stejně tak důležitost fyziologické funkce kraniosakrálního systému. Upledgerův tým využíval rozdílný terapeutický přístup než řada osteopatů před ním. Místo, aby se zaměřoval na lebeční kosti, větší zájem v něm vzbudily tekutiny a membrány, které jsou součástí kraniosakrálního systému, stejně tak mechanismy, které „pohybují“ cerebrospinální tekutinou uvnitř lebky a páteřního kanálu. Upledgerův výzkum ukázal, že cerebrospinální tekutina cirkuluje uvnitř mozku a páteřního kanálu skrze expandující a smršťující se pohyby polozavřeného hydraulického kraniosakrálního systému. Tento pohyb se odehrává v normálním rytmu 6 až 12 cyklů za minutu, což nazýváme jako kraniosakrální rytmus. Svoje poznatky Upledger později ucelil do terapeutického konceptu známého jako kraniosakrální terapie (KST).
Terapeuti KST jsou školeni v dovednosti palpovat jemný kraniosakrální rytmus tak, aby mohli určit oblasti omezení volnosti pohybu na úrovni intrakraniálních a páteřních membán, zvláště pak nejzevnější vrstvy meningeálního sytému tj. dury mater. Pakliže se terapeut dostane do místa specifické restrikce, „udržuje“ tuto pozici a čeká na uvolnění tkání. Což vyžaduje užití velmi jemného tlaku rukou. Velmi často označení místa nerovnováhy terapeutem, ale vlastně nevědomě i tělem pacienta, startuje kraniosakrální systém a jeho samokorektivní mechanismy.
Desetibodový protokol
KST se skládá z řady technik, které však mají svůj společný základ. Každý krok terapie je koncipován tak, že je zároveň hodnotícím (diagnostickým), ale i korektivním (terapeutickým) nástrojem.
1. Indukce bodu klidu
2. Uvolnění příčných fascií: pánevní dno, bránice, horní hrudní apertura, jazylka a atlantooccipitální skloubení
3. Dekomprese lumbosakrálního přechodu, mediální komprese lopat kyčelních a trakce durálního vaku
4. Kolébání a klouzání v rámci durálního vaku či trubice
5. Frontální trakce (mobilizace čelní kostí)
6. Parietální trakce (mobilizace kostí temenních)
7. Dekomprese sphenobazilární synchondrózy (chrupavčité spojení na bazi lební)
8. Temporální techniky (mobilizace spánkových kostí)
9. Komprese a dekomprese temporomandibulárního skloubení
10. Komprese 4. mozkové komory (indukce klidového bodu)
Není nezbytně nutné následovat přesné pořadí výše uvedeného protokolu, ale je podstatné dodržovat přesnost aplikace jednotlivých procedur či terapeutických technik. Pokročilí terapeuti KST často pozměňují pořadí Desetibodového protokolu na základě individuální potřeby pacienta. Využití protokolu k vyšetření či diagnostice funkce kraniosakrálního systému může poskytnout terapeutovi někdy až překvapující pohled odkrývající primární původ pacientových obtíží. Velmi často se tak terapeut dostává na místa daleko vzdálená od místa pacientovi bolesti aj..
KST v naší praxi
Krása kraniosakrální terapie spočívá v jemnosti tlaku s jakou se napomáhá volnosti toku či pohyblivosti tělních tekutin, membrán, svalů a fascií. Díky tomu může být tato technika včleněna do jakéhokoli terapeutického přístupu s ohledem na pacientovo léčebné zaměření. Pozitivní účinek je vztahován k rozsáhlému spektru samokorektivních tělu vrozených mechanismů. KST doslova normalizuje prostředí, ve kterém centrální nervový systém funguje. Tímto léčebný účinek této techniky zahrnuje širokou škálu senzorických, motorických a neurologických problémů.
Autor článku: Lisa Upledger, D.C., CST – D
Lisa pracuje v Upledger klinice v Palm Beach Gardens na Floridě v USA od roku 1991.
Z anglického originálu přeložila a upravila Mgr. Helena Toušková, CST - D.